Recenze
Oněgin je více než legrace na téma socialismu
(Kateřina Kolářová, MF Dnes)
Po Hrdém Budžesovi se divadelního zpracování dočkal i druhý román Ireny Douskové, líčící příhody a názory vzpurné, nyní již gymnazistky Heleny Součkové, nazvaný Oněgin byl Rusák. Stejně jako v případě Budžese je dramatizátorkou sama Dousková, podle programu za spolupráce režiséra Jana Borny, který titul nastudoval na své domovské scéně Divadla v Dlouhé.
Oproti komornímu Budžesovi je Oněgin, s nadsázkou řečeno, operou. Na dvou protilehlých točnách na pozadí panoramatu Prahy rotuje výjev za výjevem, prokládaný písničkami domácí neoficiální scény osmdesátých let. Oněgin byl Rusák je titul pro Dlouhou jako dělaný - potřebuje totiž perfektní týmovou souhru, kolektivního ducha a herce, kteří se s bravurou v mžiku přemění na hudební hvězdy od Jany Kratochvílové přes Michala Kocába po Jima Morrisona.
Herci si s chutí zahráli nejen postavy gymnazistů, ale i komunistických kreatur - snaživých úřednic, zupáckých soudružek učitelek a oportunistického ředitele. Postavy všech studentů jsou dobře střižené typy - od glosátorky, intelektuálské Helenky Lenky Veliké, přes romanticky undergroundového, lehce obtloustlého Havlíčka Jana Vondráčka po karikaturního, rozježeného Schlesingera Martina Matejky. Vyzdvihnutí náleží i těm, kteří inscenaci slouží v bezpočtu rolí: například Kláře Oltové inkarnované v několika úděsných soudružkách i emigrantské zápaďácké, a tudíž zdravě napružené teenagerce či Čeňku Koliášovi, kterému se například pěkně vyvedl permanentně zhnusený zaměstnanec socialistického pohostinství.
Bornovi se podařilo vytvořit více než jen pásmo, které si dělá snadnou legraci z hospodářské mizerie a estetické odpudivosti doby. Přestože v tomto systému dávno nejde o život, jen o přežívání v zahnívajícím močálu, o mnohém vypovídají scény s bezděčně nespravedlivou matkou, řešící beznaděje lahví vína, či výjev z oslavy narozenin ředitele gymnázia. Právě scénka s večírkem je asi nejlepší ukázkou: za rebelantskou píseň se v ředitelně rozdává důtka, ale ten samý song si nechal ředitel zrudlý konzumací alkoholu a chlebíčků soukromě zahrát od potrestaných maturantů. Na oslavě, kde parta opilých partajníků pořvává Krylova Anděla.
Pěknou dobovou atmosféru zprostředkovávají kostýmy (často autentické „poklady“ ze dna skříní) i rozpohybovaný prvomájový průvod. Zatímco na tribuně rytmicky mávají rozkošně loutkovití papíroví politici v čele s Husákem, publiku jsou rozdána mávátka a nacvičuje se pokřik agitačních hesel. S totožným aktivním zapojením diváků Jan Borna přišel již v Epochálním výletu pana Broučka, jenže povzbuzování husitských armád je dneska paradoxně jaksi nevinnější.
Na premiéře publikum bouřilo, jistě i při vzpomínce na vlastní mládí, na to, jací jsme byli. Není pochyb, že Divadlo v Dlouhé má na repertoáru zaslouženě další trhák.
Cesta do študákovy duše 80. let
(Jana Paterová, Lidové noviny)
Po veleúspěšné jevištní adaptaci prózy Ireny Douskové Hrdý Budžes na příbramské scéně s Barborou Hrzánovou v hlavní roli se tentokrát v Divadle v Dlouhé pustili do volného pokračování životních příběhů Heleny Součkové.
V další knize Douskové Oněgin byl Rusák už nesledujeme malou Helenku, ale dospívající gymnazistku. Irena Dousková, která na scénáři úzce spolupracovala s režisérem Janem Bornou, tentokrát nezvolila ich-formu jako u Budžese, ale vytvořila pestrý kaleidoskop školních i osobních scén na společenském pozadí osmdesátých let minulého století. Soubor zpívá s chutí Inscenaci rámuje setkání bývalých maturantů jednoho pražského gymnázia na Silvestra 1999, při němž se jeho aktéři vracejí v čase zpět do roku 1983. Dousková s Bornou se snaží zachytit atmosféru doby, která svou neměnností a marasmem směřovala k reálnému socialismu na věčné časy. I v těchto stojatých vodách ale studenti prožívali své lásky, touhy a generační vzpoury. Dousková se ve svém obrazu studentského života v systému socialistického vzdělávání dokáže vyhnout nostalgii, uchovává si vtip i ironický nadhled. Mnohé samozřejmě čerpala ze své vlastní zkušenosti a v tom si porozuměla s protagonisty inscenace, kteří shodou okolností maturovali v témže roce jako hlavní hrdinka. Právě v postižení dobových reálií je Bornova inscenace velmi sugestivní, protože je pouze nepopisuje, ale vytváří určitým charakteristickým znakem. Využívá k tomu i muzikálnosti souboru, který živě interpretuje „pecky“ neoficiální hudební scény. Na jevišti se tak v nekarikovaných zkratkách objeví Jana Kratochvílová, Michael Kocáb, Ivan Mládek, zazní Kryl, Mišík atd. Písně nevytvářejí mechanické předěly, ale spíše spojnice jednotlivých scén, které významově doplňují.
Škoda že autoři scénáře nebyli střídmější ve výběru knižních pasáží, protože i při dané redukci se zřejmě nedokázali zříci některých zamilovaných momentů. Pak především první polovina inscenace trochu ztrácí dech pod náporem všeho, co se sem muselo vpravit. Druhá je v tomto směru mnohem vyrovnanější, a tím pádem i svižnější a dynamičtější. Až taková legrace to nebyla Přesto že časté střídání prostředí a rychlé až filmové střihy se podařilo technicky dobře vyřešit, neznamená to, že by se automaticky vyřešil také vnitřní rytmus inscenace. Přes veškerou hravost a zábavnost totiž tady výrazně schází to, co sami autoři nazvali „mrazením v zádech“. Absurdnost dění, které se tu předvádí, je komická, ale nějak tu chybí její odraz v realitě. To už často taková legrace nebyla. Stejně tak příliš nevycházejí pokusy ozvláštnit tehdejší pražský kolorit figurkami úchylů, chudáků, stařen atd., které jsou sice bizarní, ale působí tu spíše jako nadbytečná scénická libůstka.
Nápad orámovat inscenaci setkáním už dospělých bývalých studentů byl však proti tomu mimořádně šťastný. Umožnil totiž hercům nepředstírat autentické mládí, ale vytvořit určitý typ s přesnou a osobitou charakteristikou. V tomto směru dobře fungují i kostýmy Petry Goldflamové Štětinové. Lenka Veliká jako Helena Součková se tak může stát i bez ich-formy protagonistkou celého dění a zhostit se této role s věcností, lehkou ironií i samozřejmou bezprostředností. Pozadu ale nezůstává ani Jan Vondráček jako bohémský Havlíček nebo Ivana Lokajová ve smolařské Jůlii Molové a tak bychom mohli postupně vyjmenovat všechny členy studentské party. Na tenké hranici mezi směšností a beznadějí se pohybuje Helenina matka v podání Ivy Klestilové a osvěžující momenty sem přinášejí nahořklé výstupy Helenina egocentrického otce, jak ho neodolatelně hraje Arnošt Goldflam. Postavy profesorů jsou někdy trochu překarikované, i když mnozí žáci se právě s podobnými typy jistě setkali. Návrat do let osmdesátých předvádí téměř celý herecký soubor Divadla v Dlouhé s energií, bez sentimentu a ostatně jako vždy s maximálním nasazením. Návrat je to veselý a je vlastně štěstí, že diváci dnes mohou tuto dobu vidět jako jednu velkou komedii. Ve světle tohoto (nedivadelního) faktu všechny výtky nakonec blednou.
Jenom kvůli tobě jsem nepodepsala Chartu
(Jiří P. Kříž, Právo)
Ale tak to nebylo!, zvolá pravověrný Čecháček o přestávce Bornova normalizačního obrázku podle knížky Ireny Douskové Oněgin byl Rusák v Divadle v Dlouhé. Jako kdysi těšanský sedlák, když v Brně viděl Mrštíkovic Maryšu, kterou znal osobně. Ještě lepší než Hrdý Budžes!, pochválí, kdo má divadlo rád. Až na ajsmasky několika kritických misomusů mnohé naznačil nekonečný potlesk. A Bára Hrzánová, Helenka Součková z Budžese: Přišla po premiéře obejmout Jana Bornu, který v nekonečném zápase s vlastní nemocí dokáže rozdávat nádhernou pohodu a kumšt.
Zestárla Helenka v Oněginovi. Vždyť v roce 1983 bude maturovat! Její spolužáci vedou marný zápas s nadčasovými týpky v profesorském sboru. Na generálce se letošní maturanti dušovali, že zeměpisářka Klepáčová (Klára Oltová) nebo ředitel Bauch (Miroslav Hanuš), to jsou přece jejich třídní Zakyslá a říďa Abdomen.
Normalizační příběhy, které se ve filmových, ale i v divadelních reflexích proměňují v selanku, nemiluji. Ta doba byla příliš všivá: Když to někdo u nás připomene vážně (Kohout, Kratochvil, Stránský, Vaculík, Beneš...), hned se kdekdo dotčeně naježí.
Divadlo v Dlouhé, to je jiný případ. Bornovskou linii jeho tvorby (Jak jsem se ztratil, Kabarety Vian-Cami, Prévert-Bulis atd.) zdobí hravost, lehkost, pohoda (pozor, to není selanka), parodičnost, zpěvnost. A to všechno se mění v sumu scénické poezie. Přitom hříchy se neodpouštějí. Jenom je čas proměňuje v pospolitou úsměvnost.
Lenka Veliká (Součková), Ivana Lokajová (Molová), Martin Veliký (Antoša), Jan Vondráček (Havlíček), Pavel Tesař (Kaplan) a další studenti, kantoři, rodičové (z nich vynikají Iva Klestilová (Součková starší), Arnošt Goldflam (její exmanžel Freistein kdesi za kopečky), ale i všichni ostatní - to je hold vyznání umět si hrát a být tady pro lidi.
A ty písničky! V nedokonalosti dokonalé, výhradně na živo, od úsměvných imitací Jany Kratochvílové (Oltová) nebo Ivana Mládka (Martin Matejka) až po nesentimentální, křehkou krásu třeba lidové koledy (Den přeslavný). Pravím - především k chvále Jana Borny - Divadlo v Dlouhé stvořilo další dlouhověký kousek. A pak že byl Oněgin jenom Rusák!
Rusák Oněgin: komedie, která řeže do živého masa
(Magdalena Čechlovská, Hospodářské noviny)
Když na své dospívání v období "tlejícího reálného socialismu" vzpomíná dobrá spisovatelka, výsledkem je kniha přesných situací, které jsou lehké, vtipné, ale současně tíživé. Přesně vystihují nesvobodu a tendenci ke kompromisnictví, které si na začátku osmdesátých let začíná dělat nárok i na partu gymnazistů.
Řeč je o poslední knize spisovatelky Ireny Douskové Oněgin byl Rusák, podle které nastudovalo pražské Divadlo v Dlouhé stejnojmennou inscenaci, která navíc nabízí silný energetický přídavek: několik vlastních i dobových hudebních čísel.
"Rozhoupáme míru zvon, ať to slyší Pentagon!" - heslo z prvomájových průvodů bouří divadelním sálem. Představení je už za polovinou a rozehřátí diváci ani nevědí, jak se stalo, že mají v rukou mávátka a spolu s herci skandují. Tribuna na jevišti je papundeklová a mávající soudruzi z papíru. Ale skutečné prolnutí jeviště s hledištěm může být intenzivním a nepříjemným setkáním s minulostí. Bylo to mé tehdejší mávání opravdu nevinné? Podobných zářezů do živého masa nabízí představení, které je i výbornou komedií, několik.
K nejlepším patří absurdní scéna narozenin ředitele gymnázia. Parta průšvihářů, kterým prošel jeden hodně svobodomyslný večer poezie, se nechá přemluvit a přijde zahrát řediteli na večírek. Oslavenec zrudlý alkoholem a s pusou plnou chlebíčků si ale nepřeje jiný song než ten rebelující, za nějž rozdával důtky. Studenti to vezmou jako dobrý vtip a na jejich rockový nářez za chvíli trsá celý učitelský sbor. Vtip absurdního výjevu brzy vyprchá a studentům zůstává pachuť manipulace...
Oněgin byl Rusák je pokračováním knihy a Thálií ověnčené inscenace Hrdý Budžes, kterou proslavila Barbora Hrzánová. Její představení z repertoáru Příbramského divadla bylo monodramatem postaveným na skvělém textu a charismatickém projevu. Oněgin "jedničku" překročil. Divadlo v Dlouhé uvádí skutečný dramatický kus, ne jen zdramatizovaný monolog, i když i v Dlouhé se představení kouskuje do vypointovaných scén. Hlavní dvojice kamarádek Helenky Součkové (Lenka Veliká) a Jůlie Molové (Ivana Lokajová), které mají zálibu v malování a v básničkách (a starosti s rodiči, křečky, láskami a také s "komoušema"), roztříštěnost dějových epizod překonává.
Režisér Jan Borna obsadil do Oněgina téměř celý soubor, představení je prošpikováno odkazy na život v osmdesátých letech. Nejde jen o módu - neforemné kozačky, nabírané blůzy, dlouhé svetry, trvalou - jsou tu také přesně vystižené typy odměřených úřednic, dogmatických učitelek, otrávených číšníků. Nechybí vzpomínka na liduprázdný Karlův most a jako specialita hudebně disponovaného Divadla v Dlouhé jsou do představení vpašovány hudební odkazy. Na jevišti se objeví Jana Kratochvílová (Ve stínu kapradiny) Michael Kocáb (Pražákům těm je tu hej) a třeba Jim Morrison (Break on through).
Dobové atributy či drsně rockové vpády jsou jen nadstavbou představení. Nostalgie, jíž se nelze ubránit, zůstala šťastně v pozadí, svědectví Helenky Součkové alias Ireny Douskové má tak daleko větší rezonanci.
Takoví jsme byli
(Jana Soprová, scena.cz)
Šedivost reálného socialismu, ale také nostalgická vzpomínka na doby, kdy nejdůležitější byly mladé lásky a tvůrčí nadšení, oblíbené písničky, a půtky s profesory, to je adaptace románu Ireny Douskové Oněgin byl Rusák, pokračování úspěšného Hrdého Budžese, tedy příběhů Helenky Součkové. V režii Jana Borny se na scéně představilo 22 členů hereckého souboru. Kdo má rád kultovní inscenace divadla jako Vánoční povídka či Kabaret Vian-Cami, si přijde na své.
Oněgin byl Rusák v Divadle v Dlouhé Takoví jsme byli Šedivost reálného socialismu, ale také nostalgická vzpomínka na doby, kdy nejdůležitější byly mladé lásky a tvůrčí nadšení, oblíbené písničky, a půtky s profesory, to je adaptace románu Ireny Douskové Oněgin byl Rusák, pokračování úspěšného Hrdého Budžese, tedy příběhů Helenky Součkové. V režii Jana Borny se na scéně představilo 22 členů hereckého souboru. Kdo má rád kultovní inscenace divadla jako Vánoční povídka či Kabaret Vian-Cami, si přijde na své. Výborně herecky, hudebně i pěvecky disponovaný soubor měl zase příležitost se předvést ve všech svých dovednostech. Zazněla tu dvacítka dobových písní (Vladimír Mišík, Pražský výběr, Karel Kryl apod.), ale také dvě původní písničky. Svižný děj se odehrává na dvou točnách, s barvitou výpravou (více než stovka dobových kostýmů, údajně i z vlastní garderoby herců). Děj se odehrává v konkrétních pražských reáliích (Gymnázium Nad Štolou, Letenská pláň, Karlův most či Malostranská kavárna). Příběh gymnaziální party, kterou spojují nejen vzájemné sympatie a antipatie, ale také umělecké ambice a společné průšvihy, asi každému z nás připomene vlastní léta dospívání. Hlavní roli Heleny Součkové si zahrála Lenka Veliká, její kamarádku Jůlii Ivana Lokajová. Partu doplňují mj. lehce hipícky laděná Páťa Magdaleny Zimové, bohémský Pavel Havlíček (Jan Vondráček s dlouhými tmavými vlasy!) či sympaticky posmutnělý Honza Kaplan (Pavel Tesař). Ve třídě nechybí ani zakomplexovaná práskačka Jiřina (Michale Doležalová). Povedené jsou i „kreace“ (čti kreatury) dospělých - od rodičů (zaujme Iva Klestilová jako maminka Heleny -zatrpklá zneuznaná herečka či její vzdálený židovský tatínek – Arnošt Goldflam), typy gymnaziálních profesorů od těch šílených a nenáviděných (komunistický ředitel Bauch Miroslava Hanuše, sveřepá ruštinářka Marie Turkové či krutá odstřelovačka-zeměpisářka Kláry Oltové) až po ty snesitelné jako třídní Nadi Vicenové či ironický výtvarník a tělocvikář Jiřího Wohanky (to jsou ti, které oceníme až po letech). S gustem jsou zahrány i úřednice na odboru kultury ONV či školní doktorka. Vtipným gagem je ale i televizní vystoupení prezidenta Gustava Husáka (Pavel Tesař), kterým představení začíná. A samozřejmě jsou tu i vynikající interpretace písní (nejpůsobivější Klára Oltová jako Jana Kratochvílová či Martin Matejka jako Michael Kocáb). Toto svědectví o době minulé je lehce nostalgickou vzpomínkou na „báječná léta pod psa“, která jsme, i bez naděje, že se to někdy změní k lepšímu, prožívali naplno, se všemi průšvihy, smutky a také radostmi. Svěží, chytrá a příjemná zábava.
